S kompaktem na horách

Ještě než jsem se naplno vrhla do psaní diplomové práce, odjela jsem načerpat potřebnou energii do Tyrolských Alp. Hory rostoucí z Zillertálského údolí skýtají nespočet rozlehlých lyžařských středisek, svahy jako stvořené pro carving a hlavně neuvěřitelné výhledy.

Obloha se mění s každým sjetým svahem a sluneční paprsky kreslí na okolní svahy doslova nadpozemské obrázky. Vzduch je ostrý a voňavý a s rostoucí výškou je čím dál obtížnější se ho pořádně nadechnout. Ale i to má své kouzlo. Hold se musíme my přizpůsobit ledovci a ne naopak. Zasněžené svahy mimo vyznačené trasy tu dokáží být osudově zrádné, proto respektujeme nadvládu té ledové masy a dodržujeme všechna pravidla. Odměnou nám je pocit naprosté bezstarostnosti a já se vracím o tři roky zpět, kdy jsem v rakouských Alpách s tímto pocitem strávila většinu roku. Snažím se potlačit blikající vykřičník v hlavě, který jasně signalizuje, že mě v následujících měsících čeká hodně práce a rozhodnutí. Ale na to teď nemyslet, jen otáčet hlavu ke slunci jako ta slunečnice a co nejvíc ho načerpat.

Nahoře, tam, kde se špičky hor dotýkají oblohy a už nerostou stromy, voní vzduch jako nadýchaná oblaka. Když člověk sjede o trochu níž, zaplaví ho vůně jehličí a vlhké hlíny. Nic nevoní hezčeji.

Chtěla jsem to všechno zachytit, všechny paprsky slunce, všechny stíny, azurovou modř oblohy i oslnivý třpyt sněhu. S sebou jsem na svahy několikakilovou zrcadlovku nebrala, to dá rozum. A tak jsem si musela vystačit se starým (a mým vůbec prvním) kompaktním foťáčkem. Proto ten šum, ale i přesto – alespoň střípek z té krásy tam nahoře se mi snad zachytit podařilo. Co myslíte?

1 4b 5b 7b 9b 12 13b 14b 15b16b 17b 18b 19 20b 21b 22b23b